Bomba, šupa, pecka – takové hodnocení zaznívalo po skončení festivalu od účastníků – přátel táborových žánrů a milovníků hudby, která nabízí poezii a vypráví příběhy ze života.
Představil se nám pátý ročník a neztratil nic z kouzla předchozích ročníků, ba naopak. Dokonalé nazvučení a přátelské prostředí si užili jak návštěvníci, tak i pozvaní muzikanti a my pořadatelé jsme na to patřičně hrdí.
To všechno by ovšem nefungovalo bez party lidí, kteří k tomuto festivalu neodmyslitelně patří vlastně už od prvního ročníku, a kteří vždy nezištně podávají svou pomocnou ruku. Proto jim všem alespoň takto moc děkujeme. Za všechny zmiňme alespoň děti místního skautského oddílu, které se pod vedením Petra Červinky pravidelně zapojují do organizace festivalu a odvádějí obrovský kus práce, aby se zde všichni cítili dobře.
Na tomto místě musíme poděkovat i naší obci a sponzorům, jejichž dary nám pomáhají zvát na tento festival na Hukvaldy úžasné kapely českého folku, bluegrassu a všech jiných žánrů, více či méně vzdálených. Bez nich by v dnešní době nebylo možné něco takového uskutečnit a my si jich za to opravdu vážíme. Však sami nejlépe víte, kolik dnes jinde za trochu kultury platíte, a u nás, pokud to jen trochu půjde, bude svět stále normální. A velký dík patří i zdejší škole a paní ředitelce Alence Lévové – vždy si vymyslíme spoustu věcí kolem festivalu a věřte, že někdy to jsou bláznivé nápady, ale vždy projdou – to se to pak vymýšlí – děkujeme.
A kdože to letos na festivalu, Hukvaldský potlach, vystoupil?
Asi nejdříve zmíníme dva moderátory – Dan Volf a Vojta Mistr. Provázeli festivalem svým osobitým humorem a festivalovými hláškami. Bylo na nich vidět, že jsou v tomto žánru folku a bluegrassu kovaní a bodejť by ne. Daniel byl loni u nás jako host a člen kapely Zkusmeto, která získala již několik ocenění Porty a jiných folkových soutěží. Už loni svými vtípky a dovětky bavil publikum, a tak jej Slávek oslovil pro moderování letošního ročníku spolu s Vojtou a udělal dobře. Dohromady tvořili skvělou dvojku a nezaskočila je žádná situace jak na pódiu, tak pod ním.
Ale nejen oni bavili obecenstvo. Hlášky, které vycházely z úst frontmenů a členů kapel si s vtípky moderátorů moc nezadaly a příjemně okořenily atmosféru. Třeba zpěvačka kapely Sladíme pronesla větu „Roztančili jsme celé klimkovické sanatorium.“ Nebo když frontmen kapely BG Styl představoval nejstaršího člena kapely Láďu jako „zpívající sarkofág“, chvíli trvalo, než obecenstvo zklidnilo své smíchem rozechvělé membrány a mohlo se začít zpívat.
Letošní ročník byl hodně o souznění. O souznění hlasů. Zejména u prvních třech kapel. Prvky gospelu a a-capely nádherných hlasů se mezi sebou mísily jako krémové nádivky dortu a tvořily sladkou harmonii tónů, ze které naskakovaly „zimomriavky“, a když se do zpěvů přidaly i nástroje, byla to skutečná hudební cukrárna pro duši. Ať už to byla kapela Sladíme, Teatet, nebo BG Styl.
Sladíme – se více opírali žánrově o folk, měli vlastní tvorbu jako „Říkal mi kočičko“ nebo „Bolí mě srdce moje“, ale dali lidem ochutnat i z tvorby jiných autorů. Bylo s nimi moc fajn a jako otvírák festivalu nastavili příčku hezky vysoko.
Teatet (Čajový tet) – jak holky říkají. Zpívaly jako a-capela a sáhly si do různých žánrů – lidovek, šlitrovek, až po zahraniční hity jako Skyfall, podkresleny jen perkusemi a klávesami, na které hrál a doprovázel Lukáš Havíř, který holkám dělá i celé aranžmá písní. Na závěr jako bonbónek překvapil jednou Elvisovkou. Prostě pohádka a potlesk opět nekončil.
BG Styl – jsou zkušení muzikanti a není to vůbec pojem neznámý. Dá se říci, že hrají krásný americký gospelový bluegrass třeba „Hey Good Lookin“ nebo „Kentucky girl“, ale jejich žánrový rozsah je mnohem širší. Ukázali to i u nás na potlachu, když volně přepluli i do českého folklóru a na konci svého vystoupení zazářili s písní „Hněvala sa moja máti“ – prostě bomba. A jedna perlička- měli tam nejmladšího fanouška kapely – jednoroční miminko, které tančilo na každou jejích píseň.
T+H Novorkovi – Měli jsme příležitost sledovat vystoupení velice talentovaných sourozenců Novorkových, které na basu doprovázel jejich hrdý otec. Byli jsme také svědky sourozenecké výměny názorů mezi Toničkou a Honzíkem ( 7 a 11 let ) – šlo samozřejmě o to, kterou píseň si zazpívají. „Co si budem…“ to byla suverénní Honzíkova slova při posledním vytleskaném přídavku a pohladil diváky svou nejoblíbenější písní „Christiana“ od skupiny Marien, která ho provázela i na dětských soutěžích a hlavně na Dětské portě 2023, na které Honzík s Toničkou zvítězili.
VeHiBa – „Mí předci a zadci jsou Romové a Kubánci, ale máma je čistokrevná blondýna s modrýma očima, našla si mě v dětském domově“ – takto nás uvítala zpěvačka Veronika, která zpívá, už když mluví. Její jedinečný hlas pohladí, roztančí, rozpláče a jako málokdo zazpívá třeba v rytmu samby. To byste museli slyšet, myslíte, že je to španělský originál a ona opravdu zpívá česky, naprosto zřetelně, krásně. A když vypálila vlastní píseň „Aleluja“ anebo „Andělskou“ od Zuzany Navarové, bylo jasné, že si publikum kapela VeHiBa naprosto a bez výhrad získala a to jak hudbou, tak nezapomenutelnou Veronikou Bartošovou.
Nezmaři – Tady už není co komentovat, kdo by je neznal. Jejich písně jsou s námi již 45 let a toto jubileum oslavili i u nás na Hukvaldech jedním z koncertů letošní štace. Sami tohle okomentovali velice vtipně. „Hrajeme už tak dlouho, že si lidé myslí že jsme revival naší vlastní kapely“ – prostě Nezmaři. Provedli nás celým průřezem své tvorby, takže nemohly chybět písně jako: Bodláky ve vlasech, Písek nebo Hej člověče boží. To se nikdy neoposlouchá, to je hudební poezie a my jsme moc rádi, že zahráli i u nás na Hukvaldech. Taky si od nás vysloužili výroční dort a k tomu jedno milé překvapení. Smaženky – ano obyčejné smaženky, ale nasmažené a osobně přinesené jejich kamarádkou Alenkou z Netolic, která jim je dříve chystávala, když se u ní scházeli na zkoušky. Svět je prostě malý a přátelé přátel se setkávají všude, třeba i u Fandy a na festivalu Hukvaldský potlach.
A o tom to je…
Martin, Franta, Petr, Slávek – spolek Hukvaldský potlach